Umění provází lidstvo od pravěku. Zajímá nás však i v současnosti? Obrazy, dekorace, i za pouhou výzdobou se toho však může skrývat daleko více...

Červenec 2010

Rozhovor s malířem F.J.Kalenským - část II.

8. července 2010 v 0:11 | Michal Vaníček
FRANTIŠEK J. KALENSKÝ
- známý východočeský malíř, grafik a ilustrátor
- oslavil životní jubileum 65 let
- je členem Unie výtvarných umělců
- je členem Arteterapeutické asociace ČR
- vyučuje arteterapii na Univerzitě v Hradci Králové na katedře speciální pedagogiky
ČÁST II. - INSPIRACE ŽIVOTEM...
"Ve výtvarném projevu jsem vždy preferoval obsah před formou, v případě modelek tomu však může být i naopak."
originální obraz "Konec romance" malíře F.J.Kalenského
Jak si začal pracovat s arteterapií?

Jelikož jsem věděl, že u Dvora Králové je výchovný ústav Husův domov pro chlapce s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, chtěl jsem začít pracovat s mládeží za pomocí arteterapie. Oslovil jsem ředitele a ten mi nabídl práci na zkrácený úvazek. Po pár měsících jsem toto začal dělat naplno. Jistou dobu jsem zde dělal i vychovatele, ale nyní už jen s lidmi maluji.

Veřejný sektor a pomoc lidem ti není cizí. Je nějaký další projekt, který jsi v poslední době realizoval?

Ano, jednalo se o rekonstrukci kostela v Huntířově v prosinci roku 2009. Kamarád měl v Huntířově známý hudební klub, který však zkrachoval. Jelikož to je podnikavý člověk, měl nápad, že by zdejší odsvěcený chátrající kostel měl sloužit jako kulturní centrum pro pořádání výstav, koncertů apod. K rekonstrukci kostela byly použity peníze z grantu EU. Kamarád mě oslovil s tím, že chtěl na oslavu otevření kostela uspořádat výstavu mých obrazů. Já jsem byl ve věci aktivní, seznámil jsem se se starostou Huntířova, výstavní prostor jsem dotáhl do konce, aby mohl dále fungovat. U kostela byl starý německý hřbitov s fragmenty náhrobků. Z toho hřbitova vznikl park a u kostela jsme vytvořili pietní skrumáž náhrobků, které zůstaly zachovány. Když vejdeš do aleje, na konci uvidíš skulpturu z křížů a náhrobků - Lapidárium. Zde jsem se mohl realizovat. Dělal jsem zde rád jak kvůli kamarádům, tak pro zachování samotného místa, neboť kostel se měl zbourat. Takto jsme ho zachránili a obnovili kulturní místo. Dále jsem se podílel na návrhu sochy "Pieta". Dělal jsem model, kamarád sochař konečnou sochu, protože nemám prostory pro sochařství.

Jaký je tvůj vztah k Bohu, víře, náboženství?

Jsou lidé, kteří říkají, že v něco věří, ale není to Bůh. Já vycházím spíš z toho, že člověk vyrůstal v křesťanské kultuře a kultura se u nás vyvíjela z křesťanství, což respektuji. Nejsem ale ten, který věří v katolického vousatého Pána Boha na nebi. Věřím v určitou vesmírnou sílu či prozřetelnost. Na celkových zákonitostech přírody je patrné, že může existovat nějaká univerzální energie, která se projevují tím, že jsme, že myslíme a jednáme tak, jak jednáme.

Jakou roli či inspiraci hrají ve tvém životě ženy? V jistém rozhoru jsi zmínil, že když je nebudeš moci malovat, budeš je fotit, a když nebudeš moci fotit, budeš o nich skládat básně. Jsi tedy všestranný umělec?

Básničky píšu. Je to jak soukromá záležitost, tak i taková moje berlička. Když mám třeba nějaký pocit a nemůžu ho namalovat, tak si to napíšu. Třeba nějakou surrealistickou básničku, ale většinou jsou to takové milostné věci. Člověk vnímá to, co ho osloví. Lidé a svět jsou rozmanití a inspirace je všude kolem nás.

A co ženy samotné? Když ocituji tvé motto: "Ve výtvarném projevu jsem vždy preferoval obsah před formou, v případě modelek tomu však může být i naopak." Nabízí se spousta otázek…

Tak to prostě je. Ženy však v žádném případě nepodceňuji. Já si vážím jejich ženství. Je to hezký a poetický prvek a že jsou jiné než muži, tak s tím se musíme smířit, respektive oni s námi...
originální obraz "Našeptavač" malíře F.J.Kalenského


Kromě žen se na tvých moderních obrazech často objevuje motiv koridy. Čím to je?

Rituál býčích zápasů mě fascinoval již v době, kdy jsem je naživo ještě neviděl. První moje zážitky z koridy byly v Mexiku. Korida je vlastně divadlo, ale se smrtí. Má obrovský náboj a tajemno, které je mezi hrou a smrtí býka. Zasahuje mě ta síla a elegance rituálu, ačkoli je o smrti předem rozhodnuto. To dění a rituál mě prostě oslovil tak, že kdybych namaloval 1000 obrazů koridy, pokaždé budou jiné.

Na co se dnes soustředíš u malování obrazů, jaké je tvoje další směřování?

Já inklinuji k figurální tvorbě. Třeba malování aktů. Něco maluji podle modelů, něco zpaměti. Některé akty maluji bez předkreslení, přímo tahy štětcem a obraz se buď povede nebo ho zahodím. Nejde o realistické ztvárnění podoby, ale o stylizaci. Linka nebo tah štětcem prostě musí žít, aby celkový obraz nebyl utahaný. Líbí se mi celková dynamika obrazu. Ale moje tvorba se může dělit na dynamické linky a statické obrazy. Nevadí mi, že jsou to různé techniky. Důležité je, aby vyhovovaly obsahu. Jinak já stále ještě experimentuji, vymýšlím si kombinované techniky, třetí dimenze, poloplastiky a reliéfy. To mě baví, je to pro mě hra. Jsem rád, že nemusím dělat komerční kumšt, který by byl poplatný zákazníkovi. Malování je moje podstata, tvoření je můj život. Něco zažiju, prožitek ve mě bublá, transformuje se a já ho musím vyjádřit na plátno. Lidé si pak musí sami z obrazu vytáhnout to sdělení či poselství.

Kromě jiného se mi líbí tvoje obrazy krajin. Jak obrazy vznikají?

Když jedu na dovolenou či víkend, vezmu si s sebou akvarel a tam si dělám záznamy z reálného světa. Obrazy jsou pochopitelně určitým způsobem stylizované, ale vždy vycházejí z konkrétního místa.

Co si myslíš o současném umění. Neprezentuje se málo v médiích? Ztrácí lidé zájem o umění?

Děje se toho málo na podporu umění. Čím to je? Společnost se stala konzumní. Lidé si raději koupí nějaký plakát nebo novou televizi, stávají se konzumenty. Jestliže se díváme na televizi, nejsme tvůrčí, pouze přijímáme, ale mozek nám nepracuje. Ale lidé budou jednou přehlceni. Domnívám se, že opět dojde k obratu a bude poptávka po malířství či rukodělných výtvarných pracích. Bohužel já se toho asi nedočkám. Uplynulých 20 let je krátká doba. Před revolucí jsme tady měli hovno, pak něco přišlo a my to stále ještě rveme do sebe a vstřebáváme to konzumní zboží. Už se ale nacházejí lidé, kteří hledají něco jiného. Ani nemusejí být zvlášť bohatí a začínají se vracet k umění. Jsem optimista, prodávají se třeba knihy a obrat snad nastane i ve výtvarném umění. Ale všechno má svůj čas...
Vážení čtenáři. Jestliže se Vám rozhovor líbil, můžete zanechat komentář... Děkuji, s pozdravem Michal Vaníček.
Na eshopu ObrazyProdej.cz nabízíme i další originální obrazy

Rozhovor s malířem F.J. Kalenským - část I.

7. července 2010 v 23:31 | Michal Vaníček
FRANTIŠEK J. KALENSKÝ
- známý východočeský malíř, grafik a ilustrátor
- oslavil životní jubileum 65 let
- je členem Unie výtvarných umělců
- je členem Arteterapeutické asociace ČR
- vyučuje arteterapii na Univerzitě v Hradci Králové na katedře speciální pedagogiky
Mám před sebou energického člověka, který umí život naplno žít a vychutnávat. Zároveň však také umí dávat, ať to jsou zkušenosti, které předává svým studentům a žákům nebo poselství, které prostřednictvím obrazů předává lidem. Rozhovor se uskutečnil ve Dvoře Králové nad Labem v březnu 2010.
ČÁST I. - ŽIVOT JAKO NEKONČÍCÍ DOBROBRUŽSTVÍ...
"Svůj život dělím na období před emigrací a po emigraci. To byl mezník, podle kterého se orientuju."

Tvoje poslední výstava ve Dvoře Králové nad Labem se jmenovala "A život běžel tryskem". Když se ohlédneš, jak se díváš na svůj dosavadní život?
Zrovna dnes jsem o tom přemýšlel, že by vzpomínky vydaly na celou knihu. A pořádnou. Jestli mám začít od začátku, tak první nějaké čuchnutí ke kumštu proběhlo už v mém dětství. Bydlel jsem s rodiči v domě ve Dvoře Králové. Naším domácím byl akademický malíř František Soukup, který měl nahoře v domě ateliér. Tehdy mě bylo asi 10 let a já jsem se poprvé setkal s obrazy. K malování mě to ale táhlo vždy. Ve škole jsem maloval kovboje a indiány do sešitů, za což jsem měl už tehdy v době tuhého komunismu problémy. Dostával jsem poznámky, že maluju kapitalistický motivy.

Začátky tvého malování se vážou k malíři Františku Soukupovi?
Začátky nebyly takové, že by mě malíř Soukup přímo učil. Začal se mě třeba ptát, jak se mi líbí jeho obrazy. Tehdy maloval expresionisticky. Pamatuji se, že jsem mu odpověděl: "Takovouhle mazanici bych si ani nedal domů." To pochopitelně vyvolalo úsměv na jeho tváři a tehdy mi odpověděl, že takového kritika ještě neměl. Poté jsem k němu začal pravidelně docházet, setkal jsem se u něho kromě obrazů i s rytinami a sám jsem také zkoušel malovat obrazy. Pamatuji si, že mi nikdy nešli koně, ačkoli jejich motivy mě provázejí dodnes.
Co rok 1985? Bylo ti 40 let a rozhodl jsi se pro radikální změnu ve svém životě.
Tehdy jsem měl už rodinu, dva syny. Již dva roky před tím jsem se pokoušel o emigraci. Dříve jsem neměl asi 14 let pas. Byl jsem takový antikomunista, v pracovním hodnocení jsem měl napsáno, že jsem se v letech 1968-69 angažoval proti věci socialistické. To se mnou táhlo. Dále jsem se spřátelil s Václavem Havlem, který měl v Hrádečku známou chalupu. Tehdy jsem se s ním vídal a navštěvoval ho. Takto jsem se zamotal mezi disidenty a začala o mě mít zájem STB. Bylo to docela nepříjemné, přišli v noci domů, hledali materiály z Charty apod. Jakmile byla nějaká akce, už jsem byl 48 hod. zavřený. Proto ve mně pomalu zrálo rozhodnutí emigrovat. Vyhodili mě z práce, ze Svazu výtvarných umělců, měl jsem zakázanou výtvarnou činnost a výstavy. Bylo to těžké období, kdy jsem přežíval.

Jak jsi se tedy připravoval na emigraci?
Přes Václava Havla jsem získával devizy, které on měl za honoráře ze zahraničí. On dostával třeba bony, ale neměl české peníze. Dále musel být na Hrádečku a nesměl do Prahy. Já jsem mu tedy přivezl nákup a takto jsem s ním vlastně směnil bony a peníze. Tím jsem na sebe ovšem přitahoval STB. Když mi byl vrácen pas, tak jsem jel poprvé do Jugoslávie, abych zjistil možnosti emigrovat, ale musel jsem jet sám. Další roky mě pustili jen s jedním ze synů, ne dohromady. Až při třetí cestě jsme jeli celá rodina, když jsem měl od známých lékařů potvrzení o tom, že synové mají lupénku. V ČR jsem zanechal dům a zbylý majetek.

Pomáhal ti někdo s emigrací?
V ČR jsem měl kamaráda Řeka, který se jako polický emigrant vracel do Řecka. Já jsem tedy k jeho věcem do nákladního vlaku přibalil i svůj nábytek apod. On se stěhoval do Soluně. Domluvili jsme se, že si nebudeme psát a až emigrujeme, že si u něho svoje věci vyzvednu. Chtěl jsem emigrovat do Řecka. On pro mě měl poslat převaděče do Jugoslávie. Koupil jsem si tedy s rodinou zájezd až na jih Jugoslávie, ale se známým Řekem si mi nepodařilo navázat kontakt. Proto jsem se snažil kontaktovat známé v Rakousku a Německu. Nakonec jsem kontaktoval kamaráda emigranta z Mnichova. Požádal jsem ho o pomoc. On pro mě jel vozidlem přes celou Jugoslávii až za Dubrovník. Když však přijel, tak jsem se lekl. On pro nás přijel sportovním vozem Alfa Romeo, navíc nebyl vůbec opálený, vlastně měl rezavé vlasy a byl i v létě úplně bílý. My jsme byli zase opálení. Takže když jsme pouze s nejnutnějšími věcmi nastoupili do vozu, byli jsme opravdu "velmi nenápadní". Takto jsme měli přejet přes jugoslávské hranice do Rakouska. Známý tvrdil, že při odjezdu z Jugoslávie nás nebudou kontrolovat, ale jelikož jsme byli opravdu nápadní, bál jsem se riskovat. Proto jsem se rozhodl, že hranici přejdeme v noci přes hory.

Přechod hranice v noci přes hory, to je jako z dobrodružného románu…
Vím, byl do šílený nápad, ale nebyla jiná možnost. Neměl jsem žádnou mapu, pouze jsem si u turistické cedule řekl, že asi nějak tudy by to mohlo jít. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Šel jsem celou noc, na krku jsem měl malého syna, který brečel hlady a zimou. Manželka Jana se starším synem byli také vyčerpaní. Nohy jsme měli potrhané od ostružin, neviděli jsme na cestu, padali přes kameny. Přešli jsme jeden kopec, údolí, další kopec. No dnes bych do toho znovu nešel, ani náhodou! S ranním rozbřeskem jsme sešli do nějakého údolí. Tam nás zcela vyčerpané na silnici zastavila rakouská pohraniční policie. Doklady jsme neměli, tak nás odvezli do vesnice, kde na nás čekal kamarád, který nás měl odvézt do Mnichova. Jelikož jsme však byli v Rakousku, museli jsme zde zůstat v uprchlickém táboře. Dostal jsem politický azyl a začal jsem cestovat po Evropě po známých.

Kam tě život zavedl dál?
Rozhodoval jsem se mezi Austrálií a Amerikou a nakonec vyhrála Amerika. Samozřejmě jsem chtěl do New Yorku, což je centrum umění. Ale to jsem si dal. O New Yorku jsem díky propagandě v ČR nic nevěděl. Snad jen, že zde žijí nejznámější umělci a malíři. Myslel jsem jen na kumšt, ale ne již tolik na rodinu a bydlení. Když jsem chtěl bydlení, museli jsme jít bydlet do Bronxu mezi černochy, což bylo zoufalé. Tehdy jsem neměl práci a musel jsem z New Yorku odjet. Koupil jsem velké americké auto, naložil rodinu a vyrazili jsme do Sacramenta v Kalifornii. Zde jsem bydlel u známého a dělal pomocné práce. Ale nelíbilo se mi tam, je to rovina, horký suchý vítr. Já mám rád kopečky. Opět jsme tedy naložili auto a vyrazili jsme za dalšími známými do Oregonu. Tam se mi již líbilo, lesy, krajina podobná jako tady. Nakonec jsem s rodinou skončil v Seattlu, kde byly továrny a práce. Zde jsem se konečně uchytil.
Čím jsi se živil?
Pracoval jsem v docích, což byla těžká práce. Jelikož jsem byl tehdy sportovní potapěč, dostal jsem nabídku, zda nechci jet na rybářské lodi chytat ryby na Aljašku. Protože jsem nevěděl nic o rizicích, souhlasil jsem. Daly se tam vydělat slušné peníze, ale šlo tam o život. Na lodi jsem pracoval 4 měsíce nonstop, spal jsem jen 6 hodin denně. V Beringově moři byly časté bouře, museli jsme se přivazovat. Navíc jsem tam byl v období podzimu, tak bylo nutné otloukat led z lan a stěžňů. Toto období bylo extrémně náročné, ale měl jsem štěstí a v pořádku jsem se vrátil do Seattlu. K této práci jsem se už nikdy nevrátil.
Jak v této době probíhal tvůj umělecký život?
Jelikož jsem měl vydělané nějaké peníze, mohl jsem si v našem bytečku zase malovat obrazy. Začal jsem obcházet galerie a konečně jsem zase vystavoval. Naše situace se lepšila, pracoval jsem v reklamních agenturách a v Seattlu jsem nakonec zůstal 9 let.

Kdy jsi začal přemýšlet o návratu do Čech?
Když v roce 1989 proběhla revoluce, jel jsem hned do ČR obhlédnout situaci. Tehdy jsem měl už americké občanství, tak jsem se nebál. Po návratu do USA jsem řekl ženě, že pojedeme domů. Byl jsem tehdy plný euforie a optimismu, že nastala změna režimu, že všechno půjde, lidé nebyli tak otrávení, jako jsou dnes. Já jsem tedy začal pravidelně jezdit do ČR, získal jsem zpět naše občanství, založil jsem reklamní agenturu a nakonec jsme se celá rodina vrátili.

Poznamenala tě nějak Amerika?
Vadil mi naturel Američanů. Amerika mi celkem vyhovovala, ale sami Američané jsou dost povrchní. Jejich slovo je do větru, ačkoli v obchodě to neplatí. Ale oni se stejně jen baví o obchodě. Jejich mentalita mě nebavila, za kamarády jsem měl stejně převážně Evropany, třeba Skandinávce nebo Iry. Ačkoli jsme měli v Seattlu česku komunitu a pořádali se tam koncerty třeba s Matuškou, Amerika mi prostě nepřirostla k srdci. Alespoň jsem si tam doplnil akademické vzdělání a seznámil se s arteterapií.

Zde můžete shlédnout originální obrazy malíře F.J.Kalenského.