Umění provází lidstvo od pravěku. Zajímá nás však i v současnosti? Obrazy, dekorace, i za pouhou výzdobou se toho však může skrývat daleko více...

Rozhovor s malířem F.J. Kalenským - část I.

7. července 2010 v 23:31 | Michal Vaníček
FRANTIŠEK J. KALENSKÝ
- známý východočeský malíř, grafik a ilustrátor
- oslavil životní jubileum 65 let
- je členem Unie výtvarných umělců
- je členem Arteterapeutické asociace ČR
- vyučuje arteterapii na Univerzitě v Hradci Králové na katedře speciální pedagogiky
Mám před sebou energického člověka, který umí život naplno žít a vychutnávat. Zároveň však také umí dávat, ať to jsou zkušenosti, které předává svým studentům a žákům nebo poselství, které prostřednictvím obrazů předává lidem. Rozhovor se uskutečnil ve Dvoře Králové nad Labem v březnu 2010.
ČÁST I. - ŽIVOT JAKO NEKONČÍCÍ DOBROBRUŽSTVÍ...
"Svůj život dělím na období před emigrací a po emigraci. To byl mezník, podle kterého se orientuju."

Tvoje poslední výstava ve Dvoře Králové nad Labem se jmenovala "A život běžel tryskem". Když se ohlédneš, jak se díváš na svůj dosavadní život?
Zrovna dnes jsem o tom přemýšlel, že by vzpomínky vydaly na celou knihu. A pořádnou. Jestli mám začít od začátku, tak první nějaké čuchnutí ke kumštu proběhlo už v mém dětství. Bydlel jsem s rodiči v domě ve Dvoře Králové. Naším domácím byl akademický malíř František Soukup, který měl nahoře v domě ateliér. Tehdy mě bylo asi 10 let a já jsem se poprvé setkal s obrazy. K malování mě to ale táhlo vždy. Ve škole jsem maloval kovboje a indiány do sešitů, za což jsem měl už tehdy v době tuhého komunismu problémy. Dostával jsem poznámky, že maluju kapitalistický motivy.

Začátky tvého malování se vážou k malíři Františku Soukupovi?
Začátky nebyly takové, že by mě malíř Soukup přímo učil. Začal se mě třeba ptát, jak se mi líbí jeho obrazy. Tehdy maloval expresionisticky. Pamatuji se, že jsem mu odpověděl: "Takovouhle mazanici bych si ani nedal domů." To pochopitelně vyvolalo úsměv na jeho tváři a tehdy mi odpověděl, že takového kritika ještě neměl. Poté jsem k němu začal pravidelně docházet, setkal jsem se u něho kromě obrazů i s rytinami a sám jsem také zkoušel malovat obrazy. Pamatuji si, že mi nikdy nešli koně, ačkoli jejich motivy mě provázejí dodnes.
Co rok 1985? Bylo ti 40 let a rozhodl jsi se pro radikální změnu ve svém životě.
Tehdy jsem měl už rodinu, dva syny. Již dva roky před tím jsem se pokoušel o emigraci. Dříve jsem neměl asi 14 let pas. Byl jsem takový antikomunista, v pracovním hodnocení jsem měl napsáno, že jsem se v letech 1968-69 angažoval proti věci socialistické. To se mnou táhlo. Dále jsem se spřátelil s Václavem Havlem, který měl v Hrádečku známou chalupu. Tehdy jsem se s ním vídal a navštěvoval ho. Takto jsem se zamotal mezi disidenty a začala o mě mít zájem STB. Bylo to docela nepříjemné, přišli v noci domů, hledali materiály z Charty apod. Jakmile byla nějaká akce, už jsem byl 48 hod. zavřený. Proto ve mně pomalu zrálo rozhodnutí emigrovat. Vyhodili mě z práce, ze Svazu výtvarných umělců, měl jsem zakázanou výtvarnou činnost a výstavy. Bylo to těžké období, kdy jsem přežíval.

Jak jsi se tedy připravoval na emigraci?
Přes Václava Havla jsem získával devizy, které on měl za honoráře ze zahraničí. On dostával třeba bony, ale neměl české peníze. Dále musel být na Hrádečku a nesměl do Prahy. Já jsem mu tedy přivezl nákup a takto jsem s ním vlastně směnil bony a peníze. Tím jsem na sebe ovšem přitahoval STB. Když mi byl vrácen pas, tak jsem jel poprvé do Jugoslávie, abych zjistil možnosti emigrovat, ale musel jsem jet sám. Další roky mě pustili jen s jedním ze synů, ne dohromady. Až při třetí cestě jsme jeli celá rodina, když jsem měl od známých lékařů potvrzení o tom, že synové mají lupénku. V ČR jsem zanechal dům a zbylý majetek.

Pomáhal ti někdo s emigrací?
V ČR jsem měl kamaráda Řeka, který se jako polický emigrant vracel do Řecka. Já jsem tedy k jeho věcem do nákladního vlaku přibalil i svůj nábytek apod. On se stěhoval do Soluně. Domluvili jsme se, že si nebudeme psát a až emigrujeme, že si u něho svoje věci vyzvednu. Chtěl jsem emigrovat do Řecka. On pro mě měl poslat převaděče do Jugoslávie. Koupil jsem si tedy s rodinou zájezd až na jih Jugoslávie, ale se známým Řekem si mi nepodařilo navázat kontakt. Proto jsem se snažil kontaktovat známé v Rakousku a Německu. Nakonec jsem kontaktoval kamaráda emigranta z Mnichova. Požádal jsem ho o pomoc. On pro mě jel vozidlem přes celou Jugoslávii až za Dubrovník. Když však přijel, tak jsem se lekl. On pro nás přijel sportovním vozem Alfa Romeo, navíc nebyl vůbec opálený, vlastně měl rezavé vlasy a byl i v létě úplně bílý. My jsme byli zase opálení. Takže když jsme pouze s nejnutnějšími věcmi nastoupili do vozu, byli jsme opravdu "velmi nenápadní". Takto jsme měli přejet přes jugoslávské hranice do Rakouska. Známý tvrdil, že při odjezdu z Jugoslávie nás nebudou kontrolovat, ale jelikož jsme byli opravdu nápadní, bál jsem se riskovat. Proto jsem se rozhodl, že hranici přejdeme v noci přes hory.

Přechod hranice v noci přes hory, to je jako z dobrodružného románu…
Vím, byl do šílený nápad, ale nebyla jiná možnost. Neměl jsem žádnou mapu, pouze jsem si u turistické cedule řekl, že asi nějak tudy by to mohlo jít. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Šel jsem celou noc, na krku jsem měl malého syna, který brečel hlady a zimou. Manželka Jana se starším synem byli také vyčerpaní. Nohy jsme měli potrhané od ostružin, neviděli jsme na cestu, padali přes kameny. Přešli jsme jeden kopec, údolí, další kopec. No dnes bych do toho znovu nešel, ani náhodou! S ranním rozbřeskem jsme sešli do nějakého údolí. Tam nás zcela vyčerpané na silnici zastavila rakouská pohraniční policie. Doklady jsme neměli, tak nás odvezli do vesnice, kde na nás čekal kamarád, který nás měl odvézt do Mnichova. Jelikož jsme však byli v Rakousku, museli jsme zde zůstat v uprchlickém táboře. Dostal jsem politický azyl a začal jsem cestovat po Evropě po známých.

Kam tě život zavedl dál?
Rozhodoval jsem se mezi Austrálií a Amerikou a nakonec vyhrála Amerika. Samozřejmě jsem chtěl do New Yorku, což je centrum umění. Ale to jsem si dal. O New Yorku jsem díky propagandě v ČR nic nevěděl. Snad jen, že zde žijí nejznámější umělci a malíři. Myslel jsem jen na kumšt, ale ne již tolik na rodinu a bydlení. Když jsem chtěl bydlení, museli jsme jít bydlet do Bronxu mezi černochy, což bylo zoufalé. Tehdy jsem neměl práci a musel jsem z New Yorku odjet. Koupil jsem velké americké auto, naložil rodinu a vyrazili jsme do Sacramenta v Kalifornii. Zde jsem bydlel u známého a dělal pomocné práce. Ale nelíbilo se mi tam, je to rovina, horký suchý vítr. Já mám rád kopečky. Opět jsme tedy naložili auto a vyrazili jsme za dalšími známými do Oregonu. Tam se mi již líbilo, lesy, krajina podobná jako tady. Nakonec jsem s rodinou skončil v Seattlu, kde byly továrny a práce. Zde jsem se konečně uchytil.
Čím jsi se živil?
Pracoval jsem v docích, což byla těžká práce. Jelikož jsem byl tehdy sportovní potapěč, dostal jsem nabídku, zda nechci jet na rybářské lodi chytat ryby na Aljašku. Protože jsem nevěděl nic o rizicích, souhlasil jsem. Daly se tam vydělat slušné peníze, ale šlo tam o život. Na lodi jsem pracoval 4 měsíce nonstop, spal jsem jen 6 hodin denně. V Beringově moři byly časté bouře, museli jsme se přivazovat. Navíc jsem tam byl v období podzimu, tak bylo nutné otloukat led z lan a stěžňů. Toto období bylo extrémně náročné, ale měl jsem štěstí a v pořádku jsem se vrátil do Seattlu. K této práci jsem se už nikdy nevrátil.
Jak v této době probíhal tvůj umělecký život?
Jelikož jsem měl vydělané nějaké peníze, mohl jsem si v našem bytečku zase malovat obrazy. Začal jsem obcházet galerie a konečně jsem zase vystavoval. Naše situace se lepšila, pracoval jsem v reklamních agenturách a v Seattlu jsem nakonec zůstal 9 let.

Kdy jsi začal přemýšlet o návratu do Čech?
Když v roce 1989 proběhla revoluce, jel jsem hned do ČR obhlédnout situaci. Tehdy jsem měl už americké občanství, tak jsem se nebál. Po návratu do USA jsem řekl ženě, že pojedeme domů. Byl jsem tehdy plný euforie a optimismu, že nastala změna režimu, že všechno půjde, lidé nebyli tak otrávení, jako jsou dnes. Já jsem tedy začal pravidelně jezdit do ČR, získal jsem zpět naše občanství, založil jsem reklamní agenturu a nakonec jsme se celá rodina vrátili.

Poznamenala tě nějak Amerika?
Vadil mi naturel Američanů. Amerika mi celkem vyhovovala, ale sami Američané jsou dost povrchní. Jejich slovo je do větru, ačkoli v obchodě to neplatí. Ale oni se stejně jen baví o obchodě. Jejich mentalita mě nebavila, za kamarády jsem měl stejně převážně Evropany, třeba Skandinávce nebo Iry. Ačkoli jsme měli v Seattlu česku komunitu a pořádali se tam koncerty třeba s Matuškou, Amerika mi prostě nepřirostla k srdci. Alespoň jsem si tam doplnil akademické vzdělání a seznámil se s arteterapií.

Zde můžete shlédnout originální obrazy malíře F.J.Kalenského.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama